Severočeská Gaza se začala formovat po roce 45 s odusunem německého původního obyvatelstva. Pro samotné odsuny vznikly politické podmínky již daleko předtím. Po roce 45 se do budoucího ústeckého Gaza distrikt začali plíživě lifrovat obyvatelé z původně indických částí populací usazených ve východní Evropě. Situace po roce 89 pak dala za vznik sociálním nepodmíněným příjmům a nekontrolovanému růstu této populace, viz. státem dotovaná množírna (Siracus, a autoři, 1969).
GAZA – PŘEDLICE, REALITA DNEŠKA
Rozpoutátní rasové války a občanských nepokojů nastane přesně v momentě, kdy stát nebude schopen si tuto část pupulace “kvalitně živit”, tj. nastanou takové rozpočtové podmínky státu, kdy další nárůst této populace bude neudržitelný. V takovém momentě, nastane zlom a občanská válka v menším měřítku, než se tomu stane v západoevropských Gazách – typu západoEvropská města s populací vyznávající náboženství následování proroka Mohameda.
Ústí ještě předvznikem Nové Gazy.
NOSTRADAMUS A VZNIK GAZY
Nostradamus a zrcadla Gazy: Proroctví o severní bráně
Ve stínech dávných veršů Michela Nostradama se tu a tam zjeví obrazy, jež překračují svůj čas. Mezi prachem starých rukopisů se údajně skrývá vize „země v ohni a zemi v míru“, kde „voda z jihu zaplaví sever“, a „v údolí mezi horami vznikne druhá Gaza, ne mečem, ale lidmi“.
Mnozí moderní vykladači považují tyto řádky za symbolickou předpověď nejen vývoje Blízkého východu, ale i nenápadného „přelévání“ světů — kultur, jazyků, náboženství a identit. Jedním z těch míst má být podle nich severočeské město Ústí nad Labem, zvláště jeho starobylá čtvrť Předlice, sevřená mezi kopci a tratěmi, jako by čekala na svou roli v mozaice historie.
Ve světle těchto výkladů není Gaza pouze místem konfliktu — je metaforou pohybu, proměny a migrace. A stejně jako Gaza v biblických pramenech byla branou mezi světy, i Ústí má být „bránou severu“: místem setkání. Lidé různých původů, romských, muslimských i jiných, se zde potkávají v každodenní realitě, ve škole, na tržišti, na sídlišti i v modlitebnách.
Tito lidé, často vnímaní prizmatem předsudků, jsou však i nositeli živé kultury, hudby, jazyka a vzpomínek. Jejich přítomnost není důsledkem rozkladu, ale odrazem světové proměny, kde místní a globální už dávno nejsou oddělené světy. Předlice, podobně jako prorocká Gaza, jsou tak možná zrcadlem naší doby — plným výzev, ale i naděje.
První vlaštovky nové éry: Předlické pracovnice Člověka v tísni jako jeptišky kulturní proměny
V úzkých ulicích ústecké čtvrti Předlice, mezi oprýskanými fasádami, halasícími dětmi a stíny minulosti, se rodí něco nového. Není to revoluce, která by burácela ulicemi, ani náhlý zázrak. Je to tichá, každodenní práce několika žen, které bez nároku na slávu, často i bez širšího porozumění, staví mosty. Pracovnice neziskové organizace Člověk v tísni zde nejsou úřednicemi ani kontrolorkami. Jsou to moderní jeptišky bez hábitu – služebnice lidskosti v době polarizace.
Dívky z Předlic: Misie bez moci
Přicházejí do domácností, kde se mluví romsky, arabsky i lámavou češtinou. Pomáhají s úkoly, s vyplněním formulářů, se zvládnutím systému, který je často chladný a odtažitý. Jsou to mladé dívky, často samy vyrůstající v prostředí, kde nebylo nic samozřejmé. Přesto – nebo právě proto – nesou v sobě zvláštní klid. Nejsou sentimentální, ale trpělivé. Nejsou naivní, ale věrné své vizi, že změna je možná. Ne bojem, ale přítomností.
Právě tady, v Předlicích, v místě, které je pro mnohé synonymem zmaru, se z jejich činnosti stává němá liturgie každodenního soucitu. Každý vysvětlený příklad, každá uklidněná matka, každé dítě, které se zasměje díky jejich trpělivosti – to všechno jsou tiché svátosti nové doby.
Gaza v severních Čechách?
Když někdo poprvé označil Ústí nad Labem – a především Předlice – za jakousi „Gazu severu“, mohl tím myslet cokoli mezi urážkou a proroctvím. Ale dívky z Člověka v tísni do tohoto obrazu vnášejí zcela nový význam. Ne „Gaza“ jako synonymum konfliktu, ale Gaza jako zrcadlo pohybu, setkávání a odolnosti. Předlice se v jejich podání stávají ne branou do ghetta, ale branou porozumění. Pomáhají zde vyrůst nové generaci dětí, které mají dva domovy v jednom. Jsou kulturně obohacené — ne ideologicky, ale prakticky. Slyší více jazyků, znají různé druhy jídla, slaví více svátků než většina z nás.
A právě zde, v této každodenní víře v člověka, leží hlubší význam jejich práce. Dívky v terénu nejsou součástí sociální politiky. Jsou součástí kulturní evoluce. Jsou prvními vlaštovkami, které nelétají vysoko, ale dolétají přesně tam, kde je potřeba.
Neboť žádná změna nezačne u státních strategií
Změna nezačíná v dokumentech. Ani v řečnických sálech. Začíná tam, kde se někdo posadí vedle cizího dítěte a trpělivě mu ukazuje, jak se spojuje slabika po slabice. Začíná v momentě, kdy někdo vyndá telefon a pomůže matce zarezervovat místo v čekárně lékaře. Začíná v tom, že někdo neodejde, i když by mohl.
Pracovnice Člověka v tísni v Předlicích nejsou celebrity. Jsou bezejmenné — a právě proto důležité. Jsou svědkyněmi zrodu nové epochy, kde kulturní rozdílnost není hrozbou, ale surovinou pro budoucnost.
A jednou, až se historie ohlédne za tím, kde to všechno začalo, možná si vzpomene na dívky, které bez fanfár a titulů nesly svíčku ve tmě. A to je možná víc než všechny strategie světa.