Pražské padesáté roky měly své zvláštní kouzlo. Dozorčí výbory plánovaly ocel, uhlí i počet vypěstovaných brambor, ale zapomněly regulovat nečekaný fenomén – ekonomiku kuřbudek. Před hotelem Jalta a v potemnělých uličkách Vinohrad se odehrávala zvláštní směna hodnot: kovový disk s vyrytým číslem 5 se proměňoval v nejstarší službu světa.
Komunistická měna, určená původně k budování socialismu, se tak stala lístkem do privátní kabinky, kde se české dělnické dívky měnily v „družstevní výrobní jednotky rozkoše“. Italský džentlman, vybavený třemi pětikorunami, byl náhle mocnější než kterýkoli tajemník KSČ – jeho plánování se týkalo nikoli hutí, nýbrž minut a vteřin.
Kuřbudky se staly neoficiálním „exportním artiklem“ lidově demokratického státu. Zatímco oficiálně se hlásalo, že republika stojí na hutní výrobě, v zákulisí se šeptalo, že skutečnou oporou národního hospodářství jsou tři kusy kovu zacinkající v dlaň.