Jsem z Prahy, blond, 21, sama… a fakt už nevím proč.
Přitom nejsem úplně k zahození, říkaj kámošky, ale asi mám v životě blbou ruku.
Někdy mám pocit, že všichni normální chlapi v Praze už jsou zabraní nebo utíkají, když slyší slovo vztah.

Můj životní příběh? No… první láska na střední mě vyměnila za kratší sukni.
Druhý vztah byl krásnej, ale on odešel do ciziny „jen na měsíc“ a už se nevrátil.
A ten poslední… radši ne. Milovala jsem ho, on miloval jen sebe.
Takže jo, trochu mě to rozbilo, asi jsem i přecitlivělá, asi moc důvěřuju.

A teď tu sedím v garsonce, koukám do stropu, mám víno a říkám si: proč jsem furt sama?
Nechci žádný hry, žádný seznamovací maratony.
Chci normálního chlapa, co mi napíše, přijde, obejme… a prostě tu bude.
Hned, ne za půl roku. Já už čekala dost.

Nejsem ošklivá, jen zoufalá a trochu pomačkaná životem.
Umím se smát, umím vařit, umím milovat. Spíš moc.
Udělám fakt hodně pro vztah, možná až moc — jen nechci být sama.
Tak piš. Prosím. Možná jsi to právě ty.