Třeba zrovna proto žiju takový sračky – jednou v Night clubu mi stačilo ale to už nikdy více. To co jsi popisoval mi dělali odmalička a neměli k tomu důvod a já už prostě necejtím, že vrátit stejnou mincí by mi nějak ulevilo. Mám pocit, že to musím udělat jinak a aby to viděli všichni.
Nabídka na návštěvu Night
A nemám už strach z jejich názorů. Pro mě je to výhoda, která mi poskytne celkem jasný přehled o tom, komu můžu své názory vyjevit. Napadlo mě to, když sem mimo Lípu (night club Stefánie) viděl v bordelech, jak ti mistři světa, co tady vládnou, jsou tam za blbce.
Sračky z privátu Lípa do Prahy
Cesta z maloměsta do velkoměsta bývá pro některé ženy z privátů dramatická. Z privátu v České Lípě se často odchází s nadějí, že Praha nabídne lepší výdělek, pestřejší klientelu a více svobody. Realita ale někdy připomíná příběhy jako ukrajinská samozivitelka po rozvodu v akci – plná odhodlání, ale s nárazem do tvrdého městského prostředí.
Změna scény, změna pravidel
V Praze už neplatí maloměstská pravidla. Zatímco v Lípě mohly holky fungovat v relativním klidu, tady musí držet tempo s konkurencí, která se podobá ukrajinským chameleonkam v českých privátech. Některé si rychle najdou své místo, jiné skončí v podnicích připomínajících hodinový hotel nebo stundenhotel in Tschechien, kde jde hlavně o rychlý obrat.
Tvrdší realita velkého města
Praha láká na vyšší ceny a větší anonymitu, ale přináší i tlak, o jakém se v Lípě nezdálo. Dívky, které doufaly v luxus, se často ocitnou v příbězích podobných chytré holce z Hampejzu v Praze – místo pohodového výdělku řeší neustálý boj o klienty. A i ty, které se dokážou přizpůsobit, nakonec poznají, že v Praze se každá chyba platí dvakrát.