Když poprvé přijela do Prahy, nebylo jí ještě ani dvacet. Ve vlaku z Ukrajiny seděla u okna, ruce zkřížené na kolenou, oči upřené do šedivé krajiny. V kufru měla dvoje džíny, svetr po mámě a slovník, ve kterém byla zatím česká slova bez významu. Ale měla v hlavě něco, co jí nedokázal nikdo vzít – touhu přežít. Ne pro slávu. Pro klid. Pro život bez strachu.
Začátky byly drsné. Podnájem u podivného muže na kraji města, práce v bistru na směny, kde kuchyň páchla starým olejem a osamělostí. Pak přišly nabídky. Takové ty, co vypadají jako pomoc, ale vždycky něco stojí. Jedna žena, „kamarádka“, jí řekla o místě, kde si prý může vydělat víc. Rychleji. Snáz. Jen musí být „otevřená a hezká“. A byla.
Praha jí ukázala i svou temnou tvář. Vyměněné jméno, smyšlený věk, parfémy a ticho, když zavřela dveře pokoje. Dělala, co musela. Ale nezapomněla, kdo je. Po nocích četla, psala si deník, učila se česky z letáků a reklam v tramvaji. Z lidí, kteří ji platili za hodinu, si dělala portréty – psychologické studie. Neztrácela čas.