Narodila jsem se tady. Vyrostla jsem tady. Studovala jsem na vysoké škole. Mluvím několika jazyky. Měla jsem chvíli pocit, že tenhle stát pro mě aspoň trochu pochopení mít bude, že když se ocitnu v nouzi, nebude všechno jen o číslech a formulářích. Že někdo pochopí, že život není jen o kolonkách v dokumentech, ale o skutečných lidech a jejich příbězích.
Když ta nouze přišla, šla jsem na úřad práce. Přesně tam jsem si uvědomila, že moje životní realita nikoho nezajímá. Zajímavé jsou tam jen kolonky, formuláře, statistiky. Pohled úředníků na mě byl ledový, strohý a zjednodušený na pár čísel a kategorií.
Přišla jsem na pohovor. Úřednice – postarší žena, upravená, ale s výrazem unaveným realitou, kterou musí každý den snášet a zároveň se s ní nějak vyrovnávat – se na mě podívala, jakoby mě už viděla stovkykrát předtím. Bez zájmu, bez skutečného naslouchání si mě zařadila do svého systému.
„Vy už jste tu poměrně dlouho,“ řekla chladně.
„Až tak dlouho zase ne,“ odpověděla jsem klidně.
„Ale Vy asi máte jinou životní úroveň, že?“ pokračovala, jako by to bylo jasné a neměnné pravidlo.
„Žiji skromně,“ vysvětlila jsem. „Jedna místnost, pronájem, většinu dne sama.“
Pak se na mě podívala s lehkou ironií, která neměla daleko od cynismu, a řekla: „Na co si to hrajeme?“
Bylo to jako rána do břicha. Ne kvůli slovům samotným, ale kvůli tomu, co za nimi stálo. Není to jen o tom, že úřad práce má systém a pravidla. Je to o tom, jak ten systém odmítá vidět člověka za číslem, za kolonkou, za statistickou položkou.
A tak jsem tam stála – jako další číslo v řadě. S vysokoškolským diplomem, s jazykovými dovednostmi, s touhou pracovat smysluplně – a přesto pro ně byla moje existence jen dalším zaškrtávacím políčkem.
Ten pohovor mi ukázal tvrdou pravdu: že tu realita není o lidech, ale o tabulkách. A že pokud se tam někde mezi tabulkami nenajde místo pro mě, pak se musím postarat sama o sebe, jinak nikdo nepomůže.
PKdyž mi mezi řečí naznačila, že bych si měla najít něco „užitečnějšího“, protože prý se už „nedokážu zařadit“ do žádného běžného zaměstnání, pocítila jsem směs ironie a zoufalství. Zeptala se mě, co vlastně umím, co jsem schopná dělat. Odpověděla jsem jí, že jsem chtěla vést jazykové kurzy, že mám spoustu nápadů a že jsem si přála dělat něco smysluplného, co by mě bavilo a mělo smysl.
„To jsou sny, drahá,“ řekla mi s mírně sarkastickým úsměvem. „Tady máme realitu.“ Pak mi podala katalog s nabídkami práce. Prolistovala ho až do konce, kde se náhle zastavila. Usmála se, ale v tom úsměvu bylo cosi jiného – cosi, co mě mrazilo v zádech.
„Tady je něco, co by vám mohlo sedět,“ řekla tiše, jako by šlo o tajemství, které nemůže vyjít na světlo. „Žádné tabulky, žádné složité papírování. Jen trocha šarmu, příjemná společnost a peníze na ruku. Minimum starostí, žádné kontroly, žádné výmluvy. Víš, když už nemáš nárok na podporu a stejně nikoho nezajímáš, tak si aspoň vybírej, komu budeš dělat radost.“
Nevěřila jsem, že to myslí vážně. Ale pak jsem pochopila, že to nebyla urážka, ani nějaký cynický vtip. Byla to poslední forma upřímnosti, kterou mi někdo mohl nabídnout. Když ti systém vezme všechno – tvou důstojnost, tvé naděje, tvé sny – může ti zanechat alespoň jedno: možnost pronajmout své tělo.
Tato šokující realita není v naší společnosti nic neobvyklého. Příběhy a situace, jako jsou ty popsané v článcích Auditivní konkubína v oblasti účetnictví, Ukrajinské chameleonky v českých privatech nebo Vitalia – ukrajinská chameleonka z privátu rovnou před oltář, ukazují, jak těžce mohou být lidé tlačeni do hranic „práce“, která už nemá nic společného s tím, co by si přáli dělat.
Také není výjimkou, že ženy a muži najdou nové uplatnění v nečekaných rolích, jak je popsáno v článku Nové uplatnění pro bývalé překladatelky nebo v textu o Co jsou kurbudky.
Realita hodinových hotelů a stundenhotelů v Česku, o kterých píše Hodinový hotel či Stundenhotel in Tschechien, je pak další kapitolou, která dokládá, kam až může člověk sklouznout, když společnost ztratí zájem a systém vás přestane chránit.
Některé z těchto příběhů nejsou pouhým čtením, ale výkřikem do tmy, který zní ze života žen, které jsou donuceny hledat „užitečnější“ zaměstnání pod tlakem okolností. Jako například ukrajinská samostatná matka po rozvodu, jejíž příběh je detailně popsán v Ukrajinská samozivitelka po rozvodu v akci.
Všechny tyto případy svědčí o tom, jak tenká je hranice mezi „normální“ prací a prací, která si říká o mnohem větší společenské pochopení a ochranu. Místo aby systém pomáhal lidem najít smysluplné uplatnění, často jim nabízí jen „katalog“, kde jsou na posledním místě právě ty možnosti, které člověka degradují.
Pokud chcete vědět víc o této temné realitě a příbězích, které za ní stojí, můžete si přečíst více zde:
- Auditivní konkubína v oblasti účetnictví
- Gaza nad Labem a její vznik
- Chytrá holka z Hampejzu v Praze
- Stundenhotel in Tschechien
- Hodinový hotel
- Vitalia – ukrajinská chameleonka z privátu rovnou před oltář
- Ukrajinské chameleonky v českých privatech
- Ukrajinská samozivitelka po rozvodu v akci
- Co jsou kurbudky
- Nové uplatnění pro bývalé překladatelky
Když už ti systém nevezme tělo, můžeš ho alespoň pronajmout. A tím se dostáváme k neviděné stránce naší společnosti, o které se moc nemluví – ale která je tu, ať se nám to líbí nebo ne.
📝 Tento text je satirickým přepisem skutečné zkušenosti žadatelky o zaměstnání. Odkrývá absurdní rozměry komunikace mezi státní správou a lidmi v nouzi. Je určen k zamyšlení, ne jako návod.