Aneta se narodila v Mostě. Město, které pro ni vždycky znamenalo těžkou šedou. Šedé domy, šedé tváře, šedé možnosti. Když jí bylo devatenáct, cítila, že pokud neuteče teď, pohltí ji ta šeď navždy.
V kapse se jí chvělo složené maturitní vysvědčení – skoro symbolické potvrzení, že má právo zkusit štěstí jinde. Nevěděla přesně, co v Praze hledá. Ale věděla, co nechce: čekat. Čekat, až se něco stane. Čekat, až někdo přijde. Čekat, až jí život něco nabídne.
Cesta vlakem byla tichá. Pozorovala krajinu, jak se kraj za krajem mění v asfalt, paneláky a městské záře. Praha ji vítala jiným rytmem. Rytmem, který neznal pauzu. Všichni někam spěchali, všichni něco řešili. A ona… ona se poprvé cítila svobodná.
Ubytovala se v podnájmu na Smíchově. Pokojík v pátém patře bez výtahu, ale s oknem do dvora, kde ráno zpívali ptáci. Byl to jiný svět. Ne bohatý, ne pohádkový – ale její. A Aneta věděla, že tu začne od začátku.
Práci si našla rychle. V jedné menší agentuře, která se tvářila jako „společenský servis pro náročné klienty“. Rozuměla tomu, co tím myslí. Ale nebyla naivní. Neutíkala před realitou. Chtěla kontrolu. Chtěla peníze. A možná, i když si to nechtěla přiznat – chtěla být obdivovaná.
První klient přišel už po třech dnech. Elegantní muž kolem čtyřicítky, s klidným hlasem a očima, které víc naslouchaly než hledaly. V kavárně na Letné jí řekl jen pár slov, ale v těch pár minutách se něco změnilo. Aneta si začala uvědomovat, že tahle práce nebude jen o těle. Bude i o hranicích, které si musí sama určit. O dotecích, které si buď připustí – nebo ne.
