Vzpomínám si, když jsem přišel poprvé, jak jsi byla ve strašném stresu a jak jsem cítil to napětí. Cítil jsem potřebu ti pomoct a ulevit, chytil jsem se nějaký práce a pak přišel Hugo a posmíval se mi, že mě hned zapřáhli. Někde na tý cestě plný lásky a něhy se stalo, že jsem tě začal odpuzovat, a nevím proč. Netuším proč se to stalo a nedělám si nároky na nějaký odpovědi. Jen jsem se snažil ti pomáhat. Někde na tý cestě se zrodil ve mě cit, který jsem nikdy nepoznal. Psala jsi mi tolik krásných slov, z nichž jsem cítil lásku. Hugo se mi pořád jenom posmíval a když jsi řekla, že se vracíš k němu, cítil jsem jen nekonečný výsměch. Bolelo to a začal jsem dělat závěry. Ublížil jsem sobě a asi i tobě a už to nedokážu vrátit. Najednou jsem cítil, že už se mě nikdy láskyplně nedotkneš a nedokázal jsem o to bojovat, protože mi pořád znělo v srdci, že tě nemůžu k ničemu nutit. Ale pořád mám pocit, že můj život skončil. Bez tebe jsem zůstal ve vzduchoprázdnu a nevím, co mám dělat. Chtěl bych se vrátit a obejmout tě a znova milovat, ale cítím, že jsem v tom sám. Ty už nechceš a asi chtít nebudeš. Pořád se mi opakuje, jak jsem cítil to teplo a jak jsi říkala, že jsi něco takovýho nikdy nepoznala. Každý večer jsem usínal i v práci a bylo mi tak krásně, měl jsem v sobě tolik síly, tolik nápadů a plánů do budoucna a najednou je to pryč. Piš si, co chceš, kašlu na lidi, co se mi posmívají a ještě budou posmívat. Nehodlám se omlouvat, že jsem po tak dlouhý době zase miloval a že mi na tom záleželo. Říkala jsi, že se chceš zabít, to mě taky bolelo. Teď jsem tady sám a naprosto zlomenej a nevím, co mám říct nebo udělat. Nezbyla mi žádná hrdost, žádná budoucnost, jen ten výsměch. A to jsi na začátku říkala, že máš život ráda a že žiješ pro své děti. Proč? Proboha proč? Co jsem ti udělal, za co jsi mě potrestala. Snažil jsem se jen o to, abych ti ulevil a pomohl. Odmítl jsem něco při milování, co jsi neřekla? Nechci žít bez lásky, stejně jako ty. Nechci žít bez tebe. Psala jsi, že láska zvítězí nade vším. Že tě vzrušuje, co píšu. Psávala jsi mi, že se jeden od druhého učíme přijímat pomoc a lásku. Psávala jsi, že ti chybím, že naše láska je dar, že v tobě probouzí vášeň, že se díky mě cítíš, jako žena a to já se díky tobě cítil jako muž. A pak jsi mi řekla, že bych si měl najít partnerku a dívat se s ní na porno. To bolelo asi ze všeho nejvíc. Došlo mi, že už se mě nikdy nedotkneš a že už se na mě nebudeš těšit a že to všechno, co jsi předtím říkala a psala už není pravda. Zlomilo mě to a už nejsem nic. Ulehávám ke spánku s ,,rukopisem Magdalény“ a mám přitom oči plný slz. To, co tam vypráví, jako bych prožíval znova. Nevím, co dělat, nevím co říct. Nejsem nic.
