Jsem doma. Ráda bych ti něco málo napsala o sobě, jak to všechno nyní cítím. Bude lepší, když se od tebe odpoutám zcela, jelikož to vidím jako jediné možné pro mě východisko z bludného kruhu mých turbulentních citů. Můj zájem o tebe není opětován a cítím se stará a nežádoucí … Prostě mizí mi ženská síla a energie. Mám kolem sebe lidi, kteří o mě stojí a tam se musím obracet. Cítím jak pomalu citově umírám a uzavírám se před světem a lidmi. Chci se opět smát a cítit radost ze života, ale to svou energii a pozornost musím dávat lidem, kteří to mají vůči mě stejně. Máš pravdu v tom, že se hrozně trápím a obviňuji se, že všechno dělám špatně a tím nejsem pro tebe dost dobrá. Samozřejmě vím, že je to nesmysl, ale nešťastnému a frustrovanému srdci to nevysvětlíš. Tohle harakiri jsem měla udělat už v době, kdy jsi o mne ztratil zcela zájem, jako k ženu a milenku. Je to přeci jasná indicie, že chceš někdy jinou ženu, ale já stále hledala chyby na sobě a na tom, co dělám špatně. Jsem stále stejná, jako když jsme se potkali a tak myslím, že jsem nic zásadního nepokazila. Prostě dospěla jsem k závěru, že se to v životě stává, že ten druhý má jiný cíl.
Každý hledáme tu spřízněnou duši a to i v té sexuální stránce. Mě sex nabíjí, ale musím toho dotyčného milovat a obdivovat zcela zainteresovaně. Bohužel to mám k tobě, kdy já tě už jako žena nezajímám a možná jsem ani nikdy nezajímala. Hodím to všechno už jen do stejné roviny, jako to máš ty ke mě a tím pádem ti nebudu dělat psychicky špatně. Prostě budeme jen přátelé a kamarádi, co si volají a občas se vídají.
Myslím, že tě tím osvobodím, aby jsi nemusel mít výčitky vůči mě. Nemůžu si tě stále idealizovat, když mě to jenom vysiluje. I tohle je z mé strany dogmatismus, pokud je to pouze jednostranné. Roky strašně rychle letí…