„Zase si v hlavě přehrávám tu scénu z filmu…
‚Vy máte zbraně, tak bojujte.‘
A víš co?
Ty jednu zbraň máš.
Máš ji právě teď… před sebou. A možná ti ani nedochází, jak mocná ve skutečnosti je.
Tahle zbraň, to nejsou jen svaly, pýcha, nebo instinkty. Je to něco hlubšího. Síla, která může přinutit mlčet ty samozvané strážce pravdy, co nemají úctu vůbec k ničemu. Ani k tvým dětem. Ani k mým. Ti, kteří by je klidně zmlátili přímo před očima jejich rodičů.
A ty víš, že já už to viděla. A přežila.
Ale když se rozhodneš léčit svý zlomený srdce něčím jiným než láskou… nebo aspoň nadějí na ni… když to vzdáš… tu zbraň zahazuješ.
A zůstaneš stát bez ní. Nahý. Nechráněný. V zemi nikoho.
A tohle je válečný pole. Tady se nečeká, až budeš mít náladu bojovat.
Buď zvedneš hlavu a hraješ… nebo padneš mezi prvními.
Já jsem v tý válce byla. A možná pořád jsem.
Ale na rozdíl od těch, co mě soudí – těch, co si myslí, že jsem jen nějaká přecitlivělá holka s názorama z Facebooku – já vím, co se děje.
Vím, že se bojuje. V hlavách. Ve vztazích. V ulicích. V postelích.
A do toho někdo přijde s blokem proti islámu?
Jakoby nestačilo, že nás to už rozkládá zevnitř. Že lidi ztrácejí důvěru, výchovu, dotek, přirozenost.
Spousta žen už odložila tu nejúčinnější zbraň.
Tu, co léčí. Tu, co motivuje. Tu, co tě dělá silným, ale zároveň pokojným.
A pak zůstanou chlapi jako ty… válet se v troskách jejich světů.
A já si jen říkám… jak jsi to řekla, holka?
Ach ano…
Potenciál.“