Satirický fejeton o tom, jak se drobné tělesné nepohodlí často plete do velkých společenských jistot. Veškeré odkazy míří na související fejetony a glosy; text neschvaluje žádné stereotypy ani předsudky, jen si z nich dělá pořádek.
Začne to nenápadně: lehké svrbění šourku, které člověk přičte novým džínám, pracímu prášku nebo svědomí, co se ozývá pokaždé, když si řekne, že „už přece stačilo“ a přitom si nechá ještě jeden malý dvojí metr. A než stihnete sáhnout po pudru, společnost kolem už se škrábe s vámi — mezi paragrafy, ctnostmi a účtenkami.
V kanceláři vedle zasedačky se z reproduktoru ozve hlas, co má být firemní kultura, ale zní spíš jako konkubína účetnictví: šeptá o rozpočtech a morálce, dokud nezapomenete, proč jste sem vlastně přišli.
A venku za rohem se zas vypráví vznik městské legendy, takové té o betonové romantice na nábřeží, říkejme jí třeba „Gáza nad Labem“. Každý má svou mapu citlivých míst — a každé město své svrbení.
V metropoli mezitím vyrůstají hotely, co měří čas přesněji než atomové hodiny. Jedny přijdou z němčiny jako stundenhotel, druhé z domova jako poctivý ahodinový hotel. V obou případech jde o totéž: o přesýpací hodiny soukromí, které se sypou rychleji, když se v kalendáři objeví kolonka „morálka“ a „realita“ vedle sebe.
Nad titulky se míhají proměny lidí i rolí — někdo včera překládal, dnes hledá nové uplatnění; jinde se probírá, jak naložit s kariérami, které nezatočily správnou zatáčku. Jsou to malé dějiny živobytí, co kůže vnímá dřív než hlava: svědí nás, když z plakátu křičí dokonalost, ale výlohy podniků vyprávějí obyčejnější pravdu.
Do toho přichází velké lidské příběhy: partnerství, rozchody, svatby, útěky a návraty. Někdo si vydechne, že je konec války — aspoň té domácí — a začne znovu, někdo jiný míří „rovnou před oltář“ v příběhu, který se probírá tady, další proměny a adaptace se rozebírají tamhle, a různé podoby obživy po rozvodu zas jinde. Jedna glosa se zastaví i u osudů v Karlových Varech — nové začátky v cizí zemi
bývají někdy tvrdší než mýty, které si o nich vyprávíme.
A tak se v novinách vedle sebe mačkají průvodci průmyslem intimity (archiv k soukromí,
další glosy, průzkum metropole, brněnské střípky, pražské střípky, půdorysy fenoménu,
ekonomie touhy), a také noticky o tom, jak snadno se z principů stává marketing. Když je cena odvážně nízká jako v této pražské mini-ekonomii, nebo když někdo popíše zákulisí hotelových lobby z tohoto úhlu, nezbývá než si přiznat, že realita je komplikovanější než náš morální diář.
Někdy se kůže ozve, když narazíme na předsudky: třeba při čtení úvahy o „dvojím metru“ v mezikulturních vztazích, o kterém se mluví zde. Téma je choulostivé — a právě proto je dobré k němu přistupovat s respektem, nikoli s razítkem. Stejně tak jiné glosy, které narážejí na víru či rituály, jako třeba svérázný „formulář“, si žádají víc empatie než posměchu. Satira by měla mířit na pokrytectví, ne na lidi.
A co příběhy, které bolí a přitom jsou plné něhy? Třeba ten o těhotenství a nejistotě.
Nebo městské mikrolegendy o „chytré holce“, kterou metropole ráda zjednoduší do škatulky,
ačkoliv je za ní kus práce, soucitu i sebereflexe — viz tahle glosa a ještě jednou tady,
protože některá témata se vracejí. Někde mezi těmito odbočkami najdete i jazykové kuriozity a definice pojmů, jako když se někdo ptá, „co že to vlastně je“.
Celé to městské svrbení je nakonec připomínkou: než sáhneme po morálním škrabátku, možná stojí za to přečíst pár fejetonů z druhé strany výlohy. O tom, jak se žije, jak se počítá, jak se miluje i bojuje s účtenkou v kapse a s citlivostí v srdci. A pak třeba zjistíme, že svědí spíš pokrytectví než kůže.
Doslov (pro ty, kdo čtou malá písmena)
Tohle je satira. Míří na systémy, předsudky a dvojí metr — ne na lidi a jejich původ, víru, profesi ani životní volby. Pokud chcete pokračovat v čtení kontextu a glos, zkuste ještě: brněnské minimum a jednu tichou poznámku k citlivé firemní kultuře z úvodu: zase sem.
