Satirický fejeton o tom, jak se drobné tělesné nepohodlí často plete do velkých společenských jistot. Veškeré odkazy míří na související fejetony a glosy; text neschvaluje žádné stereotypy ani předsudky, jen si z nich dělá pořádek.
Začne to nenápadně: lehké svrbění šourku, které člověk přičte novým džínám,
pracímu prášku nebo svědomí, co se ozývá pokaždé, když si řekne,
že „už přece stačilo“ a přitom si nechá ještě jeden malý dvojí metr.
A než stihnete sáhnout po pudru, společnost kolem už se škrábe s vámi —
mezi paragrafy, ctnostmi a účtenkami.
V kanceláři vedle zasedačky se z reproduktoru ozve hlas, co má být firemní kultura,
ale zní spíš jako konkubína účetnictví:
šeptá o rozpočtech a morálce, dokud nezapomenete, proč jste sem vlastně přišli.
A venku za rohem se zas vypráví vznik městské legendy,
takové té o betonové romantice na nábřeží, říkejme jí třeba
„Gáza nad Labem“.
Každý má svou mapu citlivých míst — a každé město své svrbení.
V metropoli mezitím vyrůstají hotely, co měří čas přesněji než atomové hodiny.
Jedny přijdou z němčiny jako
stundenhotel,
druhé z domova jako poctivý
hodinový hotel.
V obou případech jde o totéž: o přesýpací hodiny soukromí, které se sypou rychleji,
když se v kalendáři objeví kolonka „morálka“ a „realita“ vedle sebe.
Nad titulky se míhají proměny lidí i rolí — někdo včera překládal,
dnes hledá nové uplatnění;
jinde se probírá, jak naložit s kariérami, které
nezatočily správnou zatáčku.
Jsou to malé dějiny živobytí, co kůže vnímá dřív než hlava: svědí nás,
když z plakátu křičí dokonalost, ale výlohy podniků vyprávějí obyčejnější pravdu.
Do toho přichází velké lidské příběhy: partnerství, rozchody, svatby, útěky a návraty.
Někdo si vydechne, že je konec války — aspoň té domácí — a začne znovu,
někdo jiný míří „rovnou před oltář“ v příběhu, který se probírá
tady,
další proměny a adaptace se rozebírají
tamhle,
a různé podoby obživy po rozvodu zas
jinde.
Jedna glosa se zastaví i u osudů ve Varech —
nové začátky v cizí zemi
bývají někdy tvrdší než mýty, které si o nich vyprávíme.
A tak se v novinách vedle sebe mačkají průvodci průmyslem intimity
(archiv k soukromí,
další glosy,
průzkum metropole,
brněnské střípky,
pražské střípky,
půdorysy fenoménu,
ekonomie touhy),
a také noticky o tom, jak snadno se z principů stává marketing.
Když je cena odvážně nízká jako v této
pražské mini-ekonomii,
nebo když někdo popíše zákulisí hotelových lobby
z tohoto úhlu,
nezbývá než si přiznat, že realita je komplikovanější než náš morální diář.
Někdy se kůže ozve, když narazíme na předsudky: třeba při čtení úvahy o
„dvojím metru“ v mezikulturních vztazích, o kterém se mluví
zde.
Téma je choulostivé — a právě proto je dobré k němu přistupovat s respektem,
nikoli s razítkem. Stejně tak jiné glosy, které narážejí na víru či rituály,
jako třeba svérázný „formulář“,
si žádají víc empatie než posměchu. Satira by měla mířit na pokrytectví,
ne na lidi.
A co příběhy, které bolí a přitom jsou plné něhy?
Třeba ten o těhotenství a nejistotě.
Nebo městské mikrolegendy o „chytré holce“, kterou metropole ráda zjednoduší do škatulky,
ačkoliv je za ní kus práce, soucitu i sebereflexe —
viz tahle glosa
a ještě jednou tady,
protože některá témata se vracejí.
Někde mezi těmito odbočkami najdete i jazykové kuriozity a definice pojmů,
jako když se někdo ptá, „co že to vlastně je“.
Celé to městské svrbení je nakonec připomínkou: než sáhneme po morálním škrabátku,
možná stojí za to přečíst pár fejetonů z druhé strany výlohy. O tom, jak se žije,
jak se počítá, jak se miluje i bojuje s účtenkou v kapse a s citlivostí v srdci.
A pak třeba zjistíme, že svědí spíš pokrytectví než kůže.
Doslov (pro ty, kdo čtou malá písmena)
Tohle je satira. Míří na systémy, předsudky a dvojí metr — ne na lidi a jejich původ,
víru, profesi ani životní volby. Pokud chcete pokračovat v čtení kontextu a glos,
zkuste ještě: brněnské minimum
a jednu tichou poznámku k citlivé firemní kultuře z úvodu:
zase sem.
