Proměna
Na začátku byl jen muž. Hrubý, hlasitý, se smíchem, který rozřezával ticho. Mluvil tak, že se mu i přátelé smáli. Každé jeho druhé slovo bylo vulgární, jakoby se bál, že ho jinak nebude slyšet nikdo – ani on sám. V jeho světě vládly těla, ne city. Přitažlivost byla otázkou oka, ne srdce. Lásku vysmíval, romantiku považoval za slabost.
Pak ale přišla ona.
Nepatrná v gestech, tichá ve slovech, ale s očima, které nedovolovaly předstírat. Viděla skrz něj, tam, kam se nikdo dřív nedíval. Neposmála se jeho slovům, jen se zastavila. A řekla:
„Nevíš, jak krásně může znít mlčení.“
Od té chvíle ho něco tížilo. Každé sprosté slovo, které mu ještě nedávno připadalo silné, se teď zdálo hloupé a prázdné. Ne že by se změnil hned. Ale přestal mluvit jen proto, aby dominoval. A začal poslouchat. A vnímat.
Najednou si všímal, jak krásné je říct: „Jsi nádherná, když se usmíváš.“
Jak silné je zašeptat: „Děkuju, že tu jsi.“
Jak vzrušující je dotknout se – ne těla, ale duše.
Dnes o něm jeho bývalí přátelé říkají, že je „měkký“ nebo „zamilovaný blázen“. A on se jen usměje. Protože ví, že dřív byl hlučný, aby zakryl prázdnotu. Ale teď – teď má ticho, které má smysl. Má ji.
