Narodila jsem se tady. Vyrostla jsem tady. Studovala jsem vysokou školu. Mluvím několika jazyky. Měla jsem chvíli pocit, že tenhle stát pro mě třeba bude mít aspoň minimální pochopení, když se ocitnu v nouzi. Když se to stalo, šla jsem na úřad práce. A tam jsem pochopila, že moje životní realita není zajímavá. Zajímavé jsou jen kolonky.

Přišla jsem tehdy na pohovor. Úřednice, postarší, upravená, trochu rozhořčená realitou, kterou musí denně snášet, se na mě podívala a bez většího zájmu si mě zařadila. „Vy už jste tu poměrně dlouho,“ řekla mi.
„Až tak dlouho zase ne,“ odpověděla jsem klidně.
„Ale Vy asi máte jinou životní úroveň, že?“
„Žiji skromně. Jedna místnost. Pronájem. Většinu dne sama.“
A pak se podívala, ironicky se pousmála a řekla: „Na co si to hrajeme?“

Na denní i noční periferii, pod blikajícím světlem lampy, postávají tři ženy (bývalé úřednice ÚP) ve věku, který už dávno nespadá do škatulky „mládí s bonusem“. Každá z nich drží kabelku a mobil, ale jejich postoj je až příliš profesionální na náhodné setkání. Oblečení je pečlivé, i když trochu neaktuální – jako by pocházelo z inventáře bývalé kanceláře. Jedna z nich má na sobě halenku s výšivkou „retraining specialist“. Jiná opatrně klopí oči, ale její podpatky mluví jasnou řečí. Za nimi je billboard: „Aktivní politika zaměstnanosti – každá se uplatní!“ Pod ním bliká zhasínající nápis bývalého úřadu. Výraz v jejich tvářích není ani stud, ani radost. Je to něco mezi – jako by se smířily, že Excel nahradila excelentní tělesná gramotnost.

Pak mi mezi řečí naznačila, že bych si měla najít něco „užitečnějšího“, když už se prý nedokážu „zařadit“. Zeptala se mě, co vlastně umím. Řekla jsem jí, že jsem chtěla vést jazykové kurzy. Že mám nápady. Že jsem dělala něco smysluplného.
„To jsou sny, drahá. Tady máme realitu,“ odpověděla.

Nakonec mi podala katalog s nabídkami práce. Přešla u něj prstem až dozadu, pak se zastavila. Usmála se.
„Tady je něco, co by vám mohlo sedět. Žádné tabulky. Jen trocha šarmu. Příjemná společnost. Peníze na ruku. Minimum papírování. Víš, když už nemáš nárok na podporu a stejně nikoho nezajímáš, aspoň si vybírej, komu budeš dělat radost.“

Nevěřila jsem. Ale pochopila jsem, že to nemyslela jako urážku. Spíš jako poslední formu upřímnosti.
Když už ti systém nevezme tělo, můžeš ho aspoň pronajmout.

📝 Tento text je satirickým přepisem skutečné zkušenosti žadatelky o zaměstnání. Odkrývá absurdní rozměry komunikace mezi státní správou a lidmi v nouzi. Je určen k zamyšlení, ne jako návod.